Dlouho jsem přemýšlela, jak nazvat činnost, ve které spojuji dovednosti facilitátora se znalostmi bylin a vlivů, které určují naše zdraví. Proč nakonec volím termín zdravotní koučink?
Když jsem před lety začínala jako konzultantka (většinou v oblasti organizačních procesů), trpěla jsem neduhem asi většiny začátečníků: potřebou ukázat, že umím, že rozumím (problému a procesům) a že jsem vlastně chytrá jak rádio. Některým (patrně stejně nezralým) klientům to pomohlo, s jinými jsme se prostě nemohli dostat dál. Teprve časem jsem pochopila, že klíčem k posunu nejsou moje chytré rady (kdy byla velká část odpovědnosti za změnu na mně), ale postoj klienta k sobě samému (sebe-vědomí) a k celku, který řídí (vědomí odpovědnosti). Jak se to projevilo v práci?
Od „ukázat, že umím a mohu“ jsem dospěla k „ukázat, že umí a může“.
Od „rozumím (problému a procesům)“ jsem dospěla k „rozumím člověku a pomáhám mu porozumět problému a procesům“.
S některými manažery jsme se tak od zvyšování výkonu dostali až k vnitřním bariérám a zdraví.
Co je tedy zdravotní koučink? Je to proces, při němž vedu klienta hledáním možných příčin zdravotních potíží, ale hlavně hledáním cest k jejich zmírnění či odstranění. Důraz je přitom kladen na znalosti, dovednosti a postoje samotného člověka – je jasné, že bude schopen zvládnout jenom to, na co má zdroje.
Dovolím si uvést jeden příklad za všechny: oslovila mne manažerka, která se léta potýkala s problémem rychlého a častého vyprazdňování (ano, průjem). Několik let věc řešila s lékaři, ale diagnóza byla stále nejednoznačná a lékaři nevěděli, co s tím. Přestávala zvládat omezení s tím spojená (být stále v dosahu WC) i dopady (nedostatek energie). Upozornila jsem ji, že začneme poněkud zeširoka a vyzvala ji k vyprávění. V jeho průběhu jsem kladla doplňující otázky a to, co vyprávěla, jsem schematicky znázorňovala na stole před ní. Rodinné vztahy, zacyklení v práci, podivný milenec, strach ze samoty… a spousta dalších, v podstatě vymyšlených problémů. Když vysypala obsah koše před sebe (obrazně řečeno), vyzvala jsem ji, ať si z toho vybere, co se jí líbí a s čím chce jít dál. Musela jsem v tu chvíli přinést krabici s kapesníčky. Dlouho jsme obě dvě mlčely a hleděly na totálně spletité schéma. V jednu chvíli se její zhroucené tělo v židli napřímilo a mezi vzlyky, s pohledem upřeným na schéma, zaznělo: „To je hrůza, z toho by se jeden posral!“ Nechala jsem její slova pěkně doznít. „No právě,“ dodala jsem. Zvedla hlavu od stolu a upřeně se na mě podívala. Její zorničky se začaly rozšiřovat. „Myslíte…?“ Myslela jsem, ale neřekla. To, že se odvážila zahájit úklid na stole, byl velký krok. Po dvou měsících mi napsala: „Čaj, který jste mi doporučila, mi vůbec nepomohl, naopak celou věc zhoršil. Změnila jsem nastavení v práci a milence nechala být. Také jsem se přestěhovala. Průjem už nemám.“
Jasno nemám akorát v jedné věci: pomohl tedy ten čaj nebo ne? Udělala by všechny další kroky, kdyby se její stav nevyhrotil?
Ať si tajemství zůstane tajemstvím. Čaj jsem jí totiž nedoporučila já, ani by mne to nenapadlo. V průběhu jejího vyprávění mi však v hlavě pořád zněl jeho název, tak jsem poslechla.